LeaFlower

Návrat...

Tak jsem se po delší době zase odhodlala dojít do fitka. Nepatřím mezi tzv. ledňáčky - jak jsou ve fitcentrech nazýváni ti, kteří chodí cvičit jen po Vánocích, vydrží jim to nanejvýš do konce ledna a pak končí s cvičením na celý zbytek roku, ale delší pauzu jsem přece jen měla.
Mám vyzkoušeno, že někdy je taková přestávka zapotřebí, abych zase získala tu správnou chuť znovu začít pořádně makat.
A tak jsme s manželem vyrazili, patřičně vybaveni, s potutelným úsměvem na rtech a s myšlenkama na to, jak získáme tu správnou dávku euforigenů z pohybu.

Fitko bylo samozřejmě přeplněné - vždyť je leden- v jiných měsících tam narazíte akorát na ty poctivce, kteří opravdu chodí pravidelně, ovšem dnes budova praskala ve švech.
V prvních minutách kruhového tréninku, konkrétně u výpadů se zátěží, jsem si říkala buď v klidu, vždyť jsi musela čekat, že jsou svaly po takové době ochablé.

 V dalších 10 minutách statického břicha jsem už začala pochybovat o tom, že jsem zdravotně v pořádku, no a po následující výměně dalších stanovišť, na kterých se posiloval triceps jsem si už nemyslela raději nic a připadala jsem si, že mám snad 100 let.

  Následovalo znovu posilování přímých břišních svalů, zádových svalů - tady už jsem měla strach, jestli mi činka nespadne na nohy, ale z nějaké setrvačnosti nebo z čeho, jsem 3 série udělala (měli jste vidět ty grimasy v zrcadle - vypadala jsem, jako bych sama táhla zpět do oceánu velrybu).

 U prsních svalů bylo štěstím, že můžu ležet na lavici, a místo činek nad sebe, jsem tlačila pohledem ručičky hodin. Jakmile se znovu začalo s posilováním veškerých svalů břicha ve třech sériích, nastal můj konec a hodiny šly směrem dozadu....Ne sto, ale dvěstě let mi je!...Katastrofa...Hrůza a děs...Panika z toho, jak se chová mé tělo.

Konec, protáhnutí posilovaných partií, představa uvařené rýže a představa postele, to jediné mi pomohlo dojít do šatny, mávnout na trenérku a dojít k autu. Tam už na mě čekal můj muž, teď už bez úsměvu. Koukla jsem na něho a bylo mi  jasné, že je na tom podobně jako já. V jeho posilovně nebylo sice plno, ale ....
Usoudili jsme, že pauza týkající se cvičení, byla tentokrát delší než být měla.
Mlčky jsme se doplazili od garáže ke dveřím, hodili tašky na zem a upadli na sedačku. Tak co?  ........ticho, klid...pouhá výměna pohledů..

Tak to teda NE! Nejsme žádní slaboši a to, že je nám zase o rok víc nás přece nedostane?!!
Žádná pauza, žádné výmluvy, zarezervovat cvičení na další dny a snad to dopadne lépe, snad se zase  tělo vzpamatuje a euforigeny se dostaví i k nám...

Ale něco pozitivního se přece jen po cvičení dostavilo. A to příjemná únava a obvyklá příjemná bolest každého svalu :)

Tak přeji všem hodně vytrvalosti a bojovnosti při hubnutí a formování postavy!!...